Hrušeň Monchallardova

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Monchallardova

Monchallardova v knize České ovoce

Poslední dny srpna nebo prvé dny září, buď ještě současně s Klapovou máslovkou aneb hned po ní, dospívá sličná a velmi dobrá hruška, která by pro rozmanitost a že tak brzo uzrává, také že výborné chuti jest, zasluhovala místa v každé domácí zahradě, kde si hledí dobrých plodů.

Jako celou řadu jiných výborných hrušek, dodala nám ji opět Francie. Vyrostla prý nahodile ze semene v lese, patřícím p. Monchardovi blíže osady Valluil, v kantoně de Brautôme ležící. Hruška, přenesená as v r. 1810 do zahrady majetníka lesa, dala brzo v hojnosti krásných, tam již koncem srpna dozrávajících plodů. Zprvu jmenována, byla zkrátka „Nonsalard“ a teprve později opraveno bylo jméno, jak mělo býti, na Monchallard. Stalo se však potom, že zahradník, Jean Lami, v Bordeauxu usedlý, obdržel ji beze jména a šířil ji dále pod jménem Epine rose, jiný to opět pozměnil na Epine d’Été, čímž mnoho zmatku způsobeno bylo.

U nás došla jen zcela malého rozšíření, snad as z neznalosti, poněvadž málo odrůd vykázati se může tak dobrými vlastnostmi, jako právě tato. Nezmrzá a mnohé kruté zimy, na př. 1879—80, kdy množství jiných až po sníh umrzlo, zůstala zdráva. Plísněmi taktéž netrpí, listy i plody zůstávají úplně čisty. Na gdouli dobře se daří a jest dříve než na pláňce úrodná; na pláňce začíná plodnost později, ale jest potom hojná a stálá. Lépe než my postřehli tyto dobré vlastnosti v Polsku, kde vřadili ji do svého skrovného výběru. V půdě není vybíravá, také i polohou vezme zavděk každou a daří se všude tam, kde jiné hrušky prospívají; šlechtěna-li však na gdouli, vyžaduje nezbytně místa v půdě živné, hluboké a dostatečně vlhounké, jinak brzo odumírá.

Tvar stromu voliti lze jakýkoliv, daří se jí dobře na stromech vysokých i polovysokých, v domácích i polních sadech. V zahrádkách jest lépe pěstovati ji ve tvaru volně rostoucího krsku; přináší takto brzo a velmi hojně plodů. Také i tvarům uměle vedeným, i nejmenším, lehce se přizpůsobuje a nečiní při řezu, který se jen na dlouhé letorosty obmeziti má, obtíží. K výchově těchto berou se stromky na gdoulích, na větší palmety a vůbec větší tvary na pláňkách šlechtěné; tyto počínají sice ploditi později než na gdoulích, plodnost však jest pak pravidelná a stromy déle vydrží.

Stromy rostou sice bujně, ale přece volně, rozvětvují se v koruny dosti mohutné, jehlancovité; střední větve trčívají do výše, postranní pak sklánívají se tíhou plodů.

Letorosty narůstají zprvu dlouhé a silné, později, když vzrůst se již umírnil, kratší a slabší, bývají lehce zakřivené a konce jich silnější, pod oky bývají sotva znatelně zprohýbané, zahnědle zelenavé, na sluneční straně tmavě hnědé, ke konci ochmýřené a nenápadně rzivými pihami řídce potroušené.

Malá, štíhlá, ke konci letorostu mohutnější oka jen maličko odstávají, mají špičku k letorostu přihnutou, šupiny hnědé, šedě ovroubené a jsou na patkách mírně vydutých, s třemi zcela tupými žebérky. (Viz obraz.)

Na jaře rašící lístky jsou zelené, zespod lehounce ochmýřené, s přihnědlými řapíky. Po dokončení vývoje bývají u spodu letorostu až 100 mm dlouhé a 57 mm široké, vejčité, s dlouhou, klínovitou špičkou, některé jsou více eliptické, na obě strany stejně zakončené, po délce na způsob srpu, na šíř člunkovitě pěkně prohnuté, tmavězeleně lesklé a mají kraj, některé drobněji, jiné hrubě a tupě pilovitý, také i dvojmo pilovitě vroubkovaný. Zoubky ty jsou maličkým, tupým hrotem zakončeny; jsou na řapících 30—40 mm dlouhých, niťovitými, brzo odpadávajícími palisty opatřeny; ke konci letorostu jsou listy poměrně menší, příplodní as zprvu uvedené velikosti, jednotlivě i menší, mají však řapíky až 65 mm dlouhé.

Z baňatých květních poupat, jichž špičky jsou jaksi roztřepeny, šupiny hnědé a šedě ovroubené, vykvétají nádherné, fialovými prašníky zdobené, as 44 mm v průměru mající květy, z okrouhlých, lžičkovitě prohnutých, bílých plátků tak sestavené že plátek plátku se téměř dotýká, ve větších chomáčcích. (Viz obraz.)

Velikost a tvar plodu znázorňuje dostatečně připojený barevný obraz, k jehož zhotovení použito bylo plodů s volně rostoucího krsku pomologickým ústavem v Tróji k účelu tomu věnovaných, ve váze 150—170 g. S vysokých stromů bývají něco málo menší, 120 až 130 těžké, s krsků uměle vedených a se špalíru větší, as 200—202 g těžké, as tak, jak ve francouzských spisech je popisují. Tvar nemění se příliš, jen jednotlivé plody bývají v bocích baňatější a ke stopce štíhlejší, se špičkou užší; většina bývá v bocích útlejší a ke stopce o něco málo baňatější, končíc širokou špičkou. Povrch plodu bývá lehce zhrbolen a i, sotva však znatelně, zhranatělý.

Otevřený kalich, sestavený řídce z uštů jako plod zbarvených, rohovitých, špiček měkčích a šedých, vztyčených a špičkami proti sobě nakloněných, vězí v mělké, velmi mírně zhrbolené jamce na temeně plodu zakulaceném, že naň jen některý plod postaviti lze. Z podkališí táhnoucí se uzounká rourka ústí se až na špičce jaderníku.

Dřevnatá, zelená, dílem rezavě žlutá stopka bývá buď v malou jamku jako násilím vtlačena, také však, zvláště když špička plodu jest zkosena, bývá hrbolem poněkud na stranu přimáčknuta.

Hladká, v době úplné zralosti až kluzká slupka leskne se mdle, bývá zprvu jasně zelená, později světle žlutá, v zastíněných místech zelenavá neb zeleně prokvétalá, strana sluncem ožehlá bývá pak žlutší a někdy i lehounce zarudlá; celá poseta jest jemnými, na slunečné straně nápadnějšími rzivými pihami. Sem tam, zvláště v okolí kalicha, jednotlivě i blíže stopky rozstříknuta bývá drobná rez, mimo to vyskytují se i větší, souvislé rzivé skvrny s roztrhaným krajem, as tak, jak na obraze vidno.

Bělavá, pod slupkou do žluta se měnící dužnina zdá se zrnitou, jest však jemná, hojně šťavnatá a v ústech úplně se rozplývá; chuť její jest lehce navinule sladká, libě okořeněná a má jakousi přitrpklou, zvláštní dobrou příchuť.

Hrubší zrninou hustě obklopený jaderník mívá osu plnou, jen výjimkou úzce dutou a chová v pouzdrech, poměrně velkých, velká, černá jádra s malým hrbolkem na temeně.

Na stromě nesmí se dlouho nechati, ztrácí dobrou chuť, pročež jest nutno otrhati je as tak kolem 15.—20. srpna, nehledě k tomu, že v ten čas ještě pevně na stromě drží, po několika dnech, buď již poslední dny srpna, neb v prvých dnech září, poněkud sežloutne, začne příjemně voněti а k jídlu dospívá. Nemá se po otrhání uložiti však někam do sklepa, lépe jest jí, když uložena byla na volném vzduchu: dospívá lépe a jest chutnější. Po otrhání snese i sebe delší dopravu, jakmile však žloutne, nelze ji už zasílati, trpí příliš tlakem, také pak ihned měkne a rychle přechází: déle 14 dnů nevydrží.

V ten čas jest to hruška výborná na stůl a i na trhu jest pro svou rannost oblíbena. V domácnosti dá se upotřebiti i k sušení.

Bláha o ní napsal, že roste bujně, až později plodí a hodí se do uzavřených sadů.

V zemském pomologickém ústavě v Tróji chovají ji pod jménem Monsallardova čís. 334.

Popisy lze nalézti v Handb. der Obstkunde čís. 637, Lucas: Die wertvollsten Tafelbirnen čís. 11 Monchallardbirne; Leroy Dictionnaire de Pomologie čís. 688 Monchallard (Poire de). Thomas řadí ji na straně 62 do druhého výběru pod jménem Monsallard. Také i E. Jankowski pojal ji ve svůj spis: „Sad i ogród owocowy“ pod jménem Monchallard.

Dále dávají se jí synonyma: Belle-Epine Fondante, Epine d’Été de Bordeaux, Epine Rose de Jean Lami, Morsalard, Nonsalard.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915