Hrušeň Charneuská

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Charneuská

Charneuská v knize České ovoce

Výborná tato máslovka nemá ve výběru podzimních hrušek nikde cbyběti; nevyniká sice velikostí, ale jest sličná a líbeznou chutí uspokojí každého.

Komu za tuto pochoutku vděčiti máme, nelze přesně zjistiti, psalo se o tom rozličně, avšak správné jest asi, co napsal o původu jejím velký ctitel zahradnictví Jonghe v »Bulletin de la Société d’Horticulture de la Sarthe«: Když zakládal jsem sobě v roce 1836 ovocnou zahradu, vsadil jsem mezi jinými druhy také hrušku, která byla jmenována buď Délices neb Fondante a také Merveille de Charneuses; teprve později upozornil mne M. Carabin, obchodník v Brusselu, že hruška tato jest totožná s onou, kterou jeho strýc M. Legipont nalezl na počátku devatenáctého století na své usedlosti blíže místa Oharneu, hrušku planou, která však krásné, lahodné plody rodila; dal strom ten vykopati a do své zahrady přesaditi, načež jmenována byla dle nálezce »Poire Legipont«. Jiní však jmenovali ji dle místa, kdež nalezena byla, tak jak výše uvedeno; během času upravila se jména na Fondante de Charneu. Z Belgie začala se šířiti as v letech 1840 až 1842. O tom, kdy k nám zanesena byla chybějí zápisy. Ale stalo se tak asi brzy po jejím zavedení, čemuž staré, sem tam se nalézající stromy nasvědčují. Stala se asi záhy velice oblíbenou a rozšířila se pod různými jmény, zvláště na Turnovsku, kdež pod jménem »Fikovka« úplně zdomácněla. Nejvíce zpráv obdrželi jsme o ní z celé české nížiny, z obvodu jičínského a českolipského, z Pojizeří, z Podještědí a Lužického pohoří; méně z obvodů jiných, ale váží si jí všude.

Půda jest jí sice každá vhod a roste všude tam, kde hruška vůbec růsti může, nenabývá však v každé půdě své líbezné chuti, jen v půdě živné, teplé, mírně vlhké vyvinují se krásné plody v plné dokonalosti; ve studené půdě a chladné, drsné poloze špatně se jí vede. Poloha voliti se má teplá, aspoň poněkud před větry chráněná, třebas i výše položená. V podobných krytějších místech lze ji však sážeti všude; podél silnic, v polních i domácích sadech prospívá výborně co vysokokmen, v malých zahrádkách buď jako volně rostoucí jehlanec neb palmeta a přizpůsobuje se lehce každému většímu uměle vedenému tvaru. Na gdouli špatně roste a musí se bráti na větší tvary jen na plaňce šlechtěná; ku pěstování věncoví a podobných malých tvarů béře se šlechtěna na gdouli s použitím mezišlechtění; nesmí se však zapomínati, pilným hnojením ve vzrůstu ji podporovati, jinak brzo zachází.

Z mládí roste velmi bujně a rychle, pěkně jako topol do výše a tvoří vysokou, úzkou, řídce větevnatou korunu; větve se však pod tíhou plodů sklánějí, čímž koruna nepěkného, jako rozházeného vzezření nabývá. Okolnosti této lze však částečně předejiti vhodným seřezáváním koruny.

Plísněmi netrpí, ale v poměru k druhům jiným spíše zmrzá.

Plodnost počíná velmi brzo: 3.—4. rok po vysazení, jest hojná, nikdy však přespřílišná, jeden rok více, druhý méně, zřídka se stává, by plodů vůbec nepřinesla. Za to klidí se plody pěkně stejnoměrné.

Dlouhé, silné, rovné letorosty bývají pod oky zcela mírně zprohýbány, zelenavě nahnědlé, na slunci více hnědé, také až červenavě hnědé, špinavě bělavými, zcela mírně vyvstalými tečkami hojně poseté a zcela jemně šedě ochmýřené.

Poměrně malá, po letorostu hojně rozdělená oka jsou k letorostu přilehlá, ostře zakončená a neliší se nijak barvou od letorostu; jsou na patkách mírně vydutých, s třemi žebírky, z nichž postranní jsou zcela krátká, střední však táhne se hluboko dolů. Při bujném vzrůstu mění se spodní oka ve špičky plodonosné. (Viz obraz.)

Na jaře raší lístky jasně zelené, zespod lehce ochmýřené, kteréž po úplném vývoji bývají as 80 mm dlouhé a 40 mm široké, kopinaté, po délce mírně srpkovité, na šíř na způsob člunku prohnuté, s okrajem zcela jemně vroubkovaným; ke konci letorostu jsou však daleko menší, sotva 60 mm dlouhé, 32 mm široké, jinak tvaru stejného, na řapících 33—48 mm dlouhých; listy příplodní bývají širší a tvaru vejčitého. Všechny skvějí se temnou, lesklou zelení.

Na slabém plodonosném dřevě vyvinuje se hojnost dlouhých, štíhlých, dílem hnědě, částečně i stříbřitě šupinatých květových poupat s roztřepenou špičkou, z nichž vykvétají as 33 mm v průměru mající, z okrouhlých, navzájem se dotýkajících plátků složené hezké květy v menších chomáčích. (Viz obraz.)

Velikost plodu se poněkud různí a jest podmíněna tvarem stromu a půdou. Pěkně vyvinuté plody s vysokokmene neb volně rostoucího jehlance bývají as tak veliké, jak barevný obraz znázorňuje, ve váze 180—200 g. Při velké úrodě neb se stromu v hubené půdě rostoucího bývají o něco menší a as tak 130—150 g těžké; na krscích vyrůstají as k velikosti, jak jednoduchou čarou na černém obraze naznačeno, a váží pak 250—280 g.

Tvar, jak z obrazu vidno, se nemění, zůstává skoro stejný a najdou se jen jednotlivé, zvláště menší plody, které jsou štíhlejší, v boku útlejší a ke stopce více protaženy; povrch jest však povždy nestejný, sem tam mírně zhrbolený a směrem ke kalichu i zhranatělý.

Široce otevřený, jakoby nálevkovitý kalich sestaven jest z úštů u spodu souvislých a rohovitých, dlouhých, ke konci šedých, šikmo postavených a vězí v miskovité, po okraji zhrbolené jamce na zhranatělém, užším neb širším temeni plodu.

Dřevnatá stopka bývá rovná, někdy ohnutá, zelená a rzivá, do špičky plodu v malou jamku vtlačena, jednotlivě hrbolem na stranu přimáčknuta, někdy také přechází kroužkovitými hrbolky v plod.

Jemná, hladká, i také kluzká slupka málo se leskne, jest se stromu světle zelená, později pěkně jasně žlutá, ve stínu však zeleně prokvétá; některé plody jsou jen žluté, jiné mají stranu sluncem ožehlou skvrnitě, neb jako mramorované a i žíhaně lehce zardělou; nenápadné, světle rzivé, bledě zelenavě vroubené tečky pokrývají celý plod stejnoměrně hustě; mimo to bývá blíže kalicha a kolem něho, dílem i blíže stopky roztroušena hrubší rez.

Bílá, velice do žlutava se měnící dužnina zcela se rozplývá a šťávou kypí, výborná chuť jest líbezně kořenitě sladká.

Česati má se as tak koncem září, jednotlivé, úplně vyspělé plody lze protrhávati i dříve, načež as po 14—20 dnech k jídlu dospívá, zraje nenáhle, as tak do konce října. Ponechá-li se příliš dlouho na stromě, nemá nikdy tak lahodné chuti.

Hodí se nejen výborně na stůl, ale i v kuchyni lze jí ke všemu upotřebiti; sušená jest výborná a snad ji lid dle toho »Fikovkou« nazval; na trhu nalézá snadného odbytu.

Zasílati se dá jen hned po sčesání, tvrdá, později jemná její slupka tlakem velice trpí.

Bláha o ní ve svých zápisech poznamenal: Jest jedna jak pro stůl, taktéž i k účelu hospodářskému z nejlepších hrušek; strom, který jest vsazen v zahradě ve směsi štěrku, tvoří přímou korunu silných letorostů, záhy plodí plody výtečné jakosti, jemné, šťavnaté, okořeněle sladké, v zrání, aniž by hniličila, vydrží několik týdnů; plísní netrpí, žádá ale výhřevnou polohu. Na příklad na Lovosicku jest velice rozšířena a používá se k sušení.

V zahradách pomologického ústavu v Tróji uvedena jest pod číslem 239.

Dále nalézáme její popisy: Handbuch der Obstkunde číslo 41; Lucas Die wert vollsten Tafelbirnen čís. 39. Köstliche von Charneu OOX; Leroy Dictionnaire de Pomologie číslo 510. Fondante de Charneu.

Další známá synonyma: Beurré Charneuse, В. des Charneuses, В. de Waterloo, Charneu (P. de), Délices des Charneuses, Désirée, Désirée Van Mons, Duc de Brabant, Fondante des Carmes, Fon. des Charneux, Fon. Charneuse, Fon. des Charneuses, Jamin, Légipont, Maria Stuart, La Merveille de Charneu, Miel de Waterloo, Waterloo, Butyralia mirabilis.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915