Hrušeň Angoulémská

Vlastnosti odrůdy hrušní a hrušek Angoulémská

Angoulémská v knize České ovoce

O původu této nádherné a dobré hrušky všelicos se dříve psalo, až po mnohém pátrání se zjistilo, že zahradník A. P. Audusson v Angersu zpozoroval as v roce 1809 v zahradě hraběte Germain de la Forest d’Armaille hrušku divoce vzrostlou, jejíž plody byly stejně dobré, jako veliké a krásné. Se svolením majetníka vzal sobě rouby se stromu toho, rozmnožil ji co nejvíce, načež ji v roce 1812 do obchodu pod jménem „hruška Éparonnaiská“ uvedl. Jméno to podržela však jen do roku 1820, kdy dostalo se jí jména nynějšího, na pamět vévodkyně z Angoulême.

Ve Francii stala se hruškou nejpopulárnější a pěstována z vypočítavosti pro obchod v míře největší a není druhé, která by s ní závoditi mohla. Veliké spousty nejkrásnějších plodů vyvážejí se do celé snad Evropy, takže i v nejvzdálenějších místech Francie pod jménem: „Duchesse“ jest známa a největší oblibě se těší.

Není tudíž divu, že i u nás nalezla rozšíření velikého, a známa jest ve všech pěstování ovocných stromů příznivých obvodech. Nedaří se však všude stejně dobře, jak tomu četné získané zprávy nasvědčují, a na některých místech dočkali se zcela špatných výsledků. Často daří se jí nad očekávání v praobyčejné půdě i poloze a známy jsou stromy vysoké, které byvše z neznalosti odrůdy vysázeny na poli do půdy štěrkovité, žlutou hlínou promíšené, téměř beze vší ornice, na místě zcela větrům vystaveném, přece daří se tam výborně, jsou krásně urostlé, zdravé a plodí co rok veliké, krásné plody výborné chuti v hojnosti, jichž arciť vítr mnoho shází. Často však právě naopak, za poměrů daleko lepších a při veškeré věnované jí péči, roste sice velmi dobře, kvete bohatě každým rokem, zřídka kdy však jakých plodů přináší.

Příčinu toho zjevu nebylo lze do dnes odborníkům zjistiti, jest však asi zaviněn nedostatečným vývojem květu neb jednotlivých jeho součástí, na příklad zakrsnělými prašníky. (Profesor university pan J. Němec zkoumal letošního roku (1914) ústrojí těchto květů a shledal je zcela vzorně vyvinuté a oplodnění schopné.) Z uvedených důvodů nelze ji každému doporučiti a jen tam, kde lze jí vykázati místo v dobré, teplé, v půdě vlhounké, v poloze proti větrům chráněné lze předpokládati, že se s prospěchem dařiti bude. Doporučiti lze ji jen do zahrad domácích, zvláště ve tvaru volně rostoucího a i pravidelnému řezu podrobeného jehlance, dále palmety a věncoví každého tvaru; avšak i na stromech vysokých neb polovysokých poskytuje za příznivých okolností veliký výtěžek. Na gdouli výborně se daří, takže k výchově jehlanců, palmet a jiných tvarů má se použíti stromků jen na ni šlechtěných.

Málokterá odrůda přizpůsobuje se tak lehce každému, i nejmenšímu tvaru, jako právě tato. Při řezu dlužno míti zřetel na okolnost, že množství ok na letorostech mění se v poupata květní a nemají se kratší a slabší letorosty seřezávati. Řez má se obmeziti jen na letorosty bujně rostoucí.

Aby stromy bohatým květem příliš nevysilovaly, mají se, aspoň tam, kde to možno, přespočetná květní poupata vylámati.

Záhy počínající plodnost bývá stálá, za příznivých okolností velmi hojná, na místech nevhodných však velice nejistá. Proti mrazům jest choulostivější než druhy jiné, a klesne-li teplota pod -20° C, zmrzají mladé stromky, starším pak letorosty a květní poupata; nehodí se tudíž v místa, kde teplota na tento stupeň, neb ještě níže klesá. Také i v čas květu trpívá nepříznivou povětrností, zvláště mrazíky a déle trvajícími dešti. Vůči plísním jest však velice otužilá a není známo, že by kdy plísní byla utrpěla.

Z mládí roste velice bujně, zdravě, pěkně do výše, rozvětvuje se v korunu, ať již volně rostoucího krsku, vysokokmenu neb polokmene, pěkně jehlancovitou, více sevřenou a hustou, ale jednotlivé větve často se pod tíhou plodů sklánějí; s dostavivší se plodností mírní se až dosud bujný vzrůst velice, takže koruna nikdy většího objemu nenabývá. Stává se také, že rozvětvuje se na jednu jen stranu mohutněji, čemuž se přiměřeným řezem odpomoci dá.

Letorosty narůstají v mládí dlouhé a silné, později jen zcela krátké, rovné, celou délkou stejně silné a končívají baňatou špičkou a roztřepeným květním poupětem; pod oky jsou velice mírně zprohýbané, oblé, tmavě, na způsob kůže žluté a bělavé žlutavými, mírně vyvstalými tečkami dosti hojně poseté; slunečná strana bývá více zahnědle žlutá se stříbřitým třpytem.

Štíhlá, ostře zakončená, hnědě a šedě šupinatá oka jsou od spodu malá a málo odstálá, dále větší, delší a více, jednotlivě až do pravého úhlu odstálá, poslední pak bývají z většího dílu v květní poupata změněna, jsou na patkách mírně do výše oka vydutých, dílem oblých, dílem s nepatrnými žebérky, z nichž jen střední hlouběji se táhne. (Viz obraz.)

Rašící lístky zdají se červenavými, čehož příčinou jsou začervenalé řapíky, jinak jsou mladinké lístky jasně zelené a mají kraj jemně ochmýřený. Po úplném vývoji jsou listy u spodu letorostu velké, as 90 mm dlouhé, 68 mm široké, na obě strany skoro stejně zakončené, eliptické, některé o něco širší a vejčité, na šíř na způsob člunku prohnuté, po délce rovné a jen špička bývá podehnuta, jsou temně, ale do žlutava zelené, lesklé a mají kraj někdy celý, někdy jen ke špičce mělce pilovitý; řapíky mají as 46 mm dlouhé, ke konci letorostu bývají zcela malé, více na dél prohnuté a mají řapíky krátké a šídlovitými, zoubkovanými palisty opatřené. Taktéž i příplodní listy bývají menší, většinou celokrajné, mají však řapíky až 50 mm dlouhé.

Květních poupat vyvíjí se velké množství i na letorostech, na jichž koncích bývají až po několika shluklá; jsou jen polovelká, většinou vejčitá, se šupinami hnědými, velmi jemně šedě ochmýřenými, špičky jich nepřiléhají, čímž se poupata roztřepenými jeví. Z těchto vykvétají zcela malé, z úzkých plátků zcela řídce sestavené květy ve zcela malých chomáčcích. (Viz obraz).

Velikost plodu velice se různí a jest tvarem stromu podmíněna; s vysokých a polovysokých stromů klidíme plody as tak veliké jak levý, menší plod na barevném obraze znázorňuje, ve váze 230—250 g, s krsku bývají větší: 270—300 g těžké; avšak plody 400—500 g těžké nejsou při pečlivé kultuře vzácností a Francouzům podařilo se vypěstovati plody dokonce přes 900 g těžké.

Co se tvaru týče, mění se jen potud, že menší plody zdají se oproti šířce delšími neb protáhlejšími, velké bývají však více baňaté, někdy mírně, jindy více hrbolaté.

Polootevřený kalich sestaven jest z úštů u spodu se nedotýkajících, úzkých a dlouhých, žlábkovitých a špičatých, vztyčených, jednotlivě proti sobě skloněných, barvy plodu, ale špiček suchých. Vězí v hluboké, hrbolaté, drobounkou, čárkovitou rzí kruhovitě pokryté jamce na užším neb širším, obyčejně šikmém a hrbolatém temeni plodu; podkališí vyúsťuje uzounkou trubičkou mnohdy až na špičce jaderníka.

Nestejně dlouhá, dřevnatá stopka bývá silná, k plodu často zdužnělá, hrbolatá, zelená, dílem zahnědle žlutá a jest do malé, někdy větší, vždy však hrbolaté jamky, buď rovně, ale také i poněkud šikmo vylačena.

Silná, hladká slupka málo se leskne, bývá se stromu pěkně zelená, později na loži sežloutne, ve stínu zelenavě prokvétá, kdežto strana sluncem ožehlá bývá až zlatěžlutá; celá poseta bývá světle rzivými nápadnými tečkami, sem tam drobounkou rzí, kdežto kolem stopky a kalicha bývá hustěji porezavělá. Některé plody bývají rzi prosté, jiné hojněji porezavělé.

Bělavá, velmi jemná dužnina, šťavou kypí, rozplývá se v ústech a chutná výborně, libě kořenitě sladce s lehkou navinulou příchutí. Mnohdy bývá však dužnina hrubší, sotva máslovitá, spíše chruplavá, chuť její pak prostě nasládlá.

Jemnější zrninou obklopený jaderník mívá osu plnou, někdy úzce dutou a chová v prostranných pouzdrech dílem nevyvinutá, dílem dobře vyvinutá, velká, tmavá jádra.

Češe se v prvé polovici října a nesmí se dlouho na stromě ponechati, načež se ihned buď na určené místo zasílá, což snáší i na velikou vzdálenost výborně, aneb se na lože opatrně ukládá, kdež asi kolem polovice listopadu, někdy dříve, jindy později k jídlu dospívá; pak zraje nenáhle až asi do polou prosince.

Jest nejen z nejkrásnějších a největších, nýbrž i také, dle poměrů, z nejlepších stolních i obchodních hrušek. Nepěstuje se jí sice u nás ještě tolik, by trh ovládala, ale její vzácné vlastnosti uplatňují se neustále víc a více.

Bláha o ní napsal: Roste zdravě a bujně, tvoří letorosty silné a přiléhavé, proto koruna přímá, ale přece řídká. — Plodnost jak na gdouli tak i na pláni dostavuje se záhy a jest každého roku, je-li příznivá zima i doba květu, vždy stálá. — Polohu žádá chráněnou, půdu dobrou a teplou, jinak zmrzají i celé stromy. Plísní netrpí.

V zahradách zemského pomologického ústavu chová se pod jménem Angoulemská, čís. 219. Popisy nalezli jsme: Handbuch der Obstkunde č. 66. a Lucas: Die wertvollsten Tafelbirnen čís. 52. Herzogin von Angoulême, Leroy Dictionaire de Pom. čís. 459. Du chesse d’Angoulême. V Polsku má jméno Ksiežna Angouleme, na Slovensku Angulemka, na Rusi Duches d’Angulem.

Dále známa jsou synonyma: Beurré Soule, Duchesse, Poire des Eparonnais, Pézénas, Crustoumia ducalis.

Mimo popsanou odrůdu rozšířena jest varieta s plody i letorosty krásně žlutě a zeleně pruhovanými, jinak s původní úplně stejná, však proti mrazům ještě více choulostivá; také i Angoulemskou bronzovanou lze považovati za nahodilou varietu odrůdy původní a liší se od této tím, že bývá téměř celá pokryta rzí barvy bronzu.

České ovoce, Díl 1: Hrušky, Jan Říha, Ovocnický spolek pro království české, Praha, 1915